Žít a jednat

Vintířova osobnost

Z neznámých důvodů se Vintíř (*955 n.l.), potomek durynské aristokratické rodiny, vzdal ve věku 50 let světského života a vstoupil do benediktinského opatství v Hersfeldu. Ovlivněn Abbotem Godehardem, přítelem svého otce, přešel Vintíř ke klášteru v Niederaltaichu. Vzhledem k tomu, že střední část Bavorska byla v té době z velké části neosídlená a jen málo rozvinutá, byl Vintíř pověřen osidlováním tohoto regionu. V roce 1011 založil město Rinchnach, které se stalo bránou do Bavorského lesa a Šumavy. Jako misionář odcestoval až na území dnešního Slovenska. Ke konci svého života se Vintíř přestěhoval zpět do lesů v okolí Dobré Vody. Jeho ostatky jsou uloženy v nejstarším českém benediktinském klášteře, v pražském Břevnově.

Šlechtické dítě

Vintíř se narodil v Durynsku v roce 955 jako syn hraběte von Schwarzburg-Käfernburga. Byl vycvičen v rytířských ctnostech i v používání zbraní a od dětství ovládal slovanský jazyk, protože v jeho hrabství žilo mnoho slovanských poddaných. Po celý svůj život požíval Vintíř výhod šlechtického stavu.

Životní zvrat – od hraběte k mnichovi

O to překvapivější byl jeho životní zvrat ve zralém věku, přibližně kolem 50 let. Vzdal se světského života a rozhodl se žít v budoucnu křesťansky jako mnich. V roce 1006 vstoupil do benediktinského řádu v klášteře Niederalteich. Komunita prodělávala období rozkvětu: mniši mýtili okolní lesy a šířili křesťanské učení.

Samotou k Bohu

Avšak již po několika letech v řádové komunitě pocítil Vintíř vnitřní volání: chtěl ještě intenzivněji prožívat souznění s Bohem v samotě přírody. Se souhlasem opata si Vintíř v roce 1008 postavil svou první poustevnu na vrchu Ranzinger Berg poblíž Lallingu. Jeho odloučenost trvala jen krátce, protože váženého mnicha začali stále častěji navštěvovat věřící, kteří doufali dík jeho přímluvě ve spásu svých duší.

A tak se Vintíř v roce 1011 stáhl ještě hlouběji do tehdy neobydleného lesa. V Gehmannsbergu poblíž Rinchnachu vybudoval svou novou poustevnu na úbočí vrchu Frauenbrünnl. V jeho samotě se o něj starali řádoví bratři z Niederalteichu, kteří mu pravidelně nosili jídlo. Tato závislost se mu v kruté zimě stala téměř osudnou, protože spojení s klášterem znemožnily sněhové závěje. Vintíř bojoval s hladem a až po více než týdnu se k němu jeho řádoví bratři opět dostali.

Stavba kláštera Rinchnach

Ovlivněn těmito zkušenostmi začal Vintíř v roce 1012 se svými řádovými bratry kultivovat údolí a mýtit les. Cílem bylo odolat přírodě i v naprosté samotě. Během několika málo let vznikla malá klášterní komunita, která byla v roce 1019 vysvěcena pasovským biskupem Berengarem na počest Jana Křtitele. Vintíř vedl klášterní komunitu jako laskavý, vlídný a vážený mnich. Založením kláštera položil zároveň základní kámen k osídlení Bavorského lesa.

Ze samoty do světa

Kromě vedení kláštera se Vintíř zabýval také politickými úkoly. Byl poradcem a důvěrníkem králů a císařů. Na svých cestách po Bavorsku, Čechách a Uhrách byl vysoce ctěn a působil jako prostředník mezi národy. V tom mu zajisté pomáhal jeho šlechtický původ a jazyková vybavenost.

Návrat na Šumavu

Na konci svého života se Vintíř stáhl ještě hlouběji do Severního lesa, kde strávil na pahorku poblíž Dobré Vody (Gutwasser) poslední roky svého života sám a v hlubokém souznění s Bohem.  Zemřel  tam 9. října 1045 a byl pohřben na Břevnově.